Nikým nevyřčený, ale přesto hlavní cíl letošní Spanilky bylo - dobýt na druhý pokus Luční boudu. A tak jsme po dvou letech vyrazili opět směr Krkonoše, Mísečky. Samozřejmě Dolní, abychom si nacvičili stoupání bez lyží. Po výborných borůvkových knedlíkách U piráta došlo i na nácvik klesání bez lyží. Ve Strážném nad údolím Labe jsme se ubytovali ve Vltavě - bez Vltavy. Ale hudbu jsme měli i tak skvělou. Marně se snažila dámská obsluha zahnat nás do postelí, naše ženy se ukázaly jako silnější osobnosti a závěr večera zcela ovládla Dvacítková Panika. 
   Sobotní den jsme zasvětili stoupání. První výškový tábor jsme rozbili na Nové Klínovce, kam šerpové dovlekli pro případ trudnomyslnosti i piáno. Standa nejen začal okamžitě hrát honky tonk, ale jemně, opravdu jemně přinutil Vláďu Švestku, aby vyndal svůj nástroj. Ve druhém výškovém táboře na Výrovce jsme se už jen posilovali na závěrečnou zteč.
Nezbývá než vyrazit. Go, go, go! V arktickém mrazu, proti prudkému větru, ceně piva a věku navzdory jsme nakonec všichni!! Do jednoho mohli hrdě zvolat: "Severní pól, čo to táram, Luční bouda dobyta!"  Všechny čtyři trasy zaplnily restauraci, vzájemně se promíchaly a vypuklo společné hraní a tanec. Bylo báječné a povzbuzující být s tolika pošuky pohromadě. Dvě hodiny ráno, tri ostré hvizdy do každé izby a spát.
Takovou koncentraci Švédů při nedělní snídani určitě nezažili ani ve Skandinávii. Bájné kóty 1410 metrů bylo dosaženo, mráz přicházel odevšad, a tak z nedělních tras nezůstal v drtivě většině na kameni kámen. Třeba náš hejtman ve své nevyzpytatelné moudrosti otočil o 180 stupňů a rozhodl, že nepotáhneme na Západ do Harrachova, ale na Východ.
  A rozhodl dobře. Konečně jsme si opravdu zaběžkovali. Naposled jsme se spočítali pod kopcem na Výrovce a pak přes různá restaurační zařízení dojeli pod lanovku v Jánských Lázních všichni téměř současně. Nasoukali jsme se do nejmenšího baru, jaký bylo možno nalézt a tam jsme v útulném doupátku čekali na zázrak v podobě příjezdu autobusu bez nafty a bez baterky. Ještě v busu Petr M. hudebně zhodnotil Spanilku 2012. Zažili jsme ne jeden, ale tři Perfect Days. Ale teď když potkávám své souputníky a na znamení spřízněnosti si navzájem ukazujeme omrzliny velikosti mexického dolaru, tak si říkám: Krkonoše, Luční bouda - všechno bylo fajn. Ale příště, příště Dougu Badmane, pojeďme na Českomoravskou vrchovinu. Vždyť do takového Ski hotelu se určitě taky všichni vejdeme. 
  Zuzana